V pracovním prostředí dnes často vládne jedno nevyřčené pravidlo: být neustále výkonný. Odvádět co nejlepší práci, mít výsledky, růst. Na první pohled to může působit jako přirozená součást profesního života – vždyť kdo by nechtěl být v práci dobrý? Jenže tahle snaha, která může začínat jako zdravá motivace, se někdy postupně promění v trvalý tlak, který nás začne drtit. A často si toho všimneme až ve chvíli, kdy je pozdě.
Moderní pracovní kultura je rychlá, zaměřená na výsledky, často velmi měřitelná. K tomu se přidává tlak, který si vyvíjíme sami. Chceme být loajálními zaměstnanci, dobrými kolegy, a zároveň zvládat všechno i mimo práci. Čím víc se snažíme všechno „stíhat“, tím víc se od sebe očekává. Postupně se tak může stát, že naše motivace přejde v únavu, únava v frustraci a frustrace v rezignaci.
Jedním z hlavních zdrojů tohoto tlaku bývá neustálá dostupnost. Pracovní den často nekončí odchodem z kanceláře. Práce se stěhuje do našich telefonů, e-mailů a hlav. V prostředí, kde se běžně odpovídá na zprávy večer nebo o víkendu, se hranice mezi pracovním a osobním životem rozmazávají. Když k tomu připočteme i neustálé porovnávání s ostatními, ať už v týmu, nebo třeba prostřednictvím sociálních sítí, může v nás vznikat dojem, že nejsme dost dobří, pokud nejedeme na 120 %.
Tento stav se přitom nemusí projevovat navenek jako „velký problém“. Naopak. Lidé, kteří zažívají tlak na výkon, často dál pracují, odvádějí výsledky, chodí na porady, dodržují termíny. Jenže uvnitř mohou zažívat něco úplně jiného: začínají den s pocitem, že jsou už pozadu. Nedokážou si dát pauzu bez výčitek. Mají pocit, že cokoli méně než stoprocentní výkon je selhání. Práci si nosí domů. Nejen v laptopu, ale hlavně v hlavě. A i když dosáhnou úspěchu, neumí si ho vychutnat. Už myslí na další krok, další úkol, další výzvu.
Důležité je si v takové chvíli uvědomit, že to není „chyba“ jednotlivce. Často jde o kombinaci firemní kultury, pracovního prostředí a vnitřního nastavení člověka. Někteří lidé mají hluboce zakořeněný pocit, že jejich hodnota je rovna jejich výkonu. Jiní se bojí, že zklamou, pokud trochu zpomalí. Někdo byl dlouhodobě oceňován právě za to, že zvládne „víc než ostatní“. A tak už ani neumí požádat o pomoc.
Co s tím můžeme dělat? Jako jednotlivci je důležité začít u sebe. Všímat si, kdy pracujeme, „protože chceme“, a kdy už „protože musíme“. Učit se nastavovat si hranice, nebrat si práci domů, umět říct „ne“, dávat si reálné cíle. A také mluvit s ostatními. Často stačí zjistit, že v tom nejsme sami, a že kolega nebo kolegyně zažívají podobné pocity.
Velkou roli ale hraje i firma. Pracovní prostředí, které podporuje otevřenou komunikaci, oceňuje nejen výsledek, ale i úsilí, je klíčové. A kde se může mluvit o přetížení bez obav ze stigmatizace. Dobrý tým poznáme i podle toho, že se v něm lidé nebojí říct, že něco nestíhají. A ví, že to neznamená slabost, ale zralost.
Firmy mají dnes navíc možnost nabídnout i konkrétní pomoc. Například prostřednictvím služeb typu EAP (Employee Assistance Program), které poskytují zaměstnancům anonymní psychologickou, právní nebo finanční podporu. Díky tomu může člověk, který zažívá přetížení nebo nejistotu, získat rychle a bez čekání profesionální podporu. A někdy i zpětně pochopit, že to, co prožíval, nebyla jen „slabší chvilka“, ale signál, že potřeboval zastavit.
Tlak na výkon nemusí být vždycky problém, může nás posouvat, inspirovat, motivovat. Ale jen do určité míry. Pokud se z něj stane trvalý stav, který nás stojí zdraví, vztahy nebo radost z práce, je třeba udělat změnu. Každý máme právo na svůj rytmus. A výkon není to jediné, co definuje naši hodnotu.
Pokud se vás text článku dotýká, zpozorněte. Možná je čas trochu zpomalit, promluvit si s někým, nebo si dovolit říct nahlas: „Už je toho na mě moc.“ A to je úplně v pořádku.
